Představuji Vám svůj svět. Svět plný knih, zážitků a mé vlastní tvořivosti - od kreseb až po fotografie. Poznejte život holky, která se rozhodla, že už nebude jen nečině koukat a nenechá si svůj život dál jen utíkat před očima. Místo toho si chce plnit své sny a stát se lepším člověkem.
Minule jsem skončila u výstavy středních škol, kde jsem našla hned několik favoritů. A nyní se už dostáváme k samotnému rozhodování.
Jak nejlépe se rozhodnout pro střední školu než jí navštívit? Šla jsem tedy navštívit všechny tři školy při dni otevřených dveří. Jednu nejmenovanou školu z těch tří, jsme zavrhli hned, jen co jsme odtamtud odešli. Grafický design totiž byl nový obor, ovšem nikdo o něm nebyl schopen nic říct, což samo o sobě o něčem svědčí, že? Když pak nám teda řekli, alespoň to, že vlastně vůbec nevadí, když se nám talentovky nepovedou, že nás naučí kreslit od první čáry, pomyslela jsem si, jakou asi musí mít tato škola úroveň. (Když se na to teď podívám zpětně, bylo vážně dobře, že jsem o tom ani neuvažovala. Tři žáci z této školy přestoupili do mé třídy na mou školu a opravdu mě pobavilo, když jsem se dozvěděla, že celý první ročník skutečně kreslili jen čáry.)
Pak nastalo dlouhé uvažování o plusech a mínusech zbylých dvou škol. Nakonec vyhrála ta, kde byl už jen ze dní otevřených dveří patrný přátelštější přístup vyučujících, širší záběr vyučovacích předmětů, dá li se to tak říci a ta u níž nedaleko od školní budovy je knihovna a cross cafe. Jen zbývalo udělat talentové zkoušky.
25. května 2016 jsme celosvětově mohli v kinech shlédnout premiéru záznamu z koncertu v Las Vegas skupiny KISS. V České republice se hrála v pardubickém CineStaru. Ovšem já tam nebyla.
Naštěstí o pět měsíců později, 25. října promítalo 100 kin v ČR právě tento záznam z koncertu. A tentokrát jsem si to nenechala ujít!
Trailer:
Tuto událost jsem šikovně spojila s návštěvou mého bratra a v úterý nasedla na vlak do Prahy. Cesta to nebyla nijak zvláštní. Jen dodělat cestou ve vlaku správný makeup, aby celý ten zážitek byl dokonalý! (A taky jsem měla krásné blýskavé nehtíky - černé se stříbrnými třpytkami :D) Setkala jsem se s bráchou a jeho přítelkyní a vzali mě k nim domů. Brácha mi dokonce dal i večeři (:D), pak jsem koukali na prostřeno, než jsem šla do kina Lucerna.
Konečně jsem našla sál, usadila se na své místo a začalo to - příletem helikoptéry, z které vystoupila samotná skupina ve svých proslulých kostýmech a slovy "You wanted the best you got the best the hottest band in the world! KISS!" Pak už začíná samotný koncert skladbou Detroit Rock City. Na pódiu to doslova jiskří, nechybí oheň, velké led obrazovky a spousta světel.
Jednou z mých nejmilejších činností je kreslení. Kreslit jsem začala už ve školce, kdy jsem věčně seděla u stolečku a v ruce držela pastelku. Doteď si na to moc dobře pamatuji. Zřejmě jsem i měla nějaký ten kreslící talent. Moje rodina se shodla na tom, že zcela určitě jsem ho podědila po tatínkovi.
Moje maminka si mého vztahu ke kresbě (nebo spíše celkově k umění) nepochybně všimla, jinak si nedovedu vysvětlit to, že jako předškolačku mě přihlásila do ZUŠky. Chodila jsem na balet, hudební nauku a kreslení. Ještě teď si vzpomínám, jak jsem s ostatními dětmi ve školce nechodila spát, ale čekala na babičku, aby mě odvezla do ZUŠky. Seděla jsem tam vždy u stolečku a čekala...... samozřejmě s pastelkou v ruce.
Dostáváme se ke květnovému tématu z projektu 12 fotošplouchnutí. Pro tentokrát jsem si zvolila téma Reportáž.
V květnu jsme byli (já, mamka, taťka, babička a děda - občas se k nám také připojil můj bratr s přítelkyní, kteří žijí v Praze) v Praze na muzikálu. Ovšem teď bych se spíše zabývala zbytkem času stráveným v Praze. Přináším Vám tedy krátkou fotoreportáž o takových "útržcích" ze dnů 21. - 22. 5. 2016 strávených v Praze. Nejenže jsme pluli třeba po Vltavě, ale viděli i vzácné korunovační klenoty.
21. 5. jistě stojí za zmínku plavba po Vltavě na lodi i s obědem. Není to poprvé, co jsme byli na této lodi s obědem. Cestou jsme propluli pod Karlovým mostem, přes zdymadla až k Vyšehradu a zase zpátky.
Právě teď jsem někde na chatě v Olešnici v Orlických horách a kreslím, nebo možná fotím a nebo taky natáčím. Nebo dělám jinou (ne)užitečnou tvůrčí věc. Nebo je taky dost možný, že se někde poflakuju, směji se se svými přáteli nebo třeba čtu. Nebo rozdávám bonbony. Těžko říct, co z těch věcí právě dělám.
Jsem totiž se školou na plenéru... což je vlastně kreslení v přírodě. Ale jelikož jsme studenti počítačové grafiky, tak děláme i jiné věci, než kresbu.
A krom toho, jelikož je 6. září, tak má dnes jeden (tedy pravděpodobně víc než jeden, ale mě jde právě o toho jednoho) človíček narozeniny! Kdo to je? Ano, správně. JÁ!!! A to přesně v 7:30! (Nebo možná 7:35)
A právě proto jsem si dala tu práci, napsala tento článek ještě před odjezdem na plenér a nastavila jeho zveřejnění na dnešek.
Jelikož mí spolužáci jsou... no, to byste je museli prostě znát. To slovy popsat nejde. Tak tedy doufám, že nebudou vymýšlet nějaké kraviny. (Jako třeba že by mi koupili medovník, posypali ho skittleskama a zapíchli do něj plastovou vidličku místo svíčky - neeee, nikdy jsme to nikomu neudělali.) Asi si říkáte, že medovník se skittles a zapíchnutou vidličkou ještě není tak hrozný. Máte pravdu. Ale oni jsou schopni vymyslet mnohem horší věci! Ano, fakt se toho děsím, ale tak snad to dopadne dobře. :D
Tajnůstkářství všude okolo Vás - Nevím, jak to chodí u Vás, ale já už většinou měsíc předem pozoruji tiché, rádoby nenápadné, šuškání Vašich přátel, rodičů i jiných příbuzných, kdy se bez pochyby domlouvají, co jí dáme za drek, jaký jí dáme dort, jaké překvapení připravíme na její narozeniny... A vy přitom jen koukáte a děláte, že nic nevidíte a neslyšíte.
Otázky, co si přejete k narozeninám - Ti, jejichž šuškání nepomohlo a nebyli schopni nic vymyslet, za Vámi chodí s otázkou, co byste si přáli k narozeninám. A vy najednou nevíte co odpovědět, protože jste v tu chvíli všechna Vaše přání zapomněli.
Už je 7. srpna a my jsme na dovolené v Liberci... Je tu konečně pokračování Libereckého deníku. A tentokrát se podíváme do Zoo.
Dnešní článek bude pravděpodobně o něco kratší. Co taky chcete psát o dni v Zoo? Každý byl snad alespoň jednou v Zoo a tak si to všichni dokáží představit - zvíře, další zvíře, opět zvíře, pro změnu prázdný výběh a zase zvíře. Taky občas někde nějaká opice mlátí rozzuřeně do skla, aby se zbavila otravných návštěvníků a jinde si z návštěvníků dělá lev (tady spíše tygr) dopolední svačinku. No, dobře, tady už trochu přeháním. Ale ty opice se dokážou vážně rozčílit. Právě při této návštěvě zoo v Liberci jeden šimpanz bouchl do skla, jen proto, že za ním šel můj bratr a chtěl si ho vyfotit. Nebo j když jsem před mnoha lety naštvala v Hodoníně jednu gorilu, když chodila u skla tam a zpátky. No a já šla neustále za ní. Pak se najednou zastavila, vyskočila a zadníma nohama kopla do skla. No, raději jsem se klidila stranou. (Hned potom, kdy jsem se snažila ji naštvat ještě jednou, aby znovu vyskočila. Ovšem tentokrát se mi to nepodařilo.) Cože? Že Vy jste nikdy opici takhle nenaštvali a nikdo ve Vašem okolí také ne? Tak to mě napadá jediné... Asi to máme v rodině.
Každopádně tohle se stalo až někdy v polovině naší prohlídky. Já jako správný umělec (ehm, ehm...) jsem celou zoo viděla přes hledáček fotoaparátu nebo na papíře, kdy jsem pár zvířat zachytila tužkou.
No, ale jdeme si tu zoo teď tedy projít. A udělala bych to následovně: přes fotografie, které jsem milostivě nafotila. Budete to vidět mýma očima, protože já opravdu nic jiného než hledáček fotoaparátu a papír + tužka v ruce neviděla.
Při vstupu do zoo Vám hned do očí padnou zebry. Ne, že by snad byly nějaké speciální oproti jiným zoo, ale prostě jejich výběh je úplně na začátku. Ale pravda, ty co vidíte na následujících fotkách byly až dál ve společném výběhu se žirafami.
23. srpna jsme ráno vyrazili na cestu do Prahy, kde jsem měla jít na koncert.
Po příjezdu do Prahy jsme šli do Ikei. Tady se mi zalíbil jeden pokoj. No, třeba poslouží jako inspirace, až si budu zařizovat svůj nový pokoj. A pak na jídlo do Centra Černý most. Už tady jsem zaznamenala první známky konajícího se koncertu. A to v podobě asi pěti lidí, kteří NEPOCHYBNĚ na ten koncert měli namířeno. Pak už jsme jeli na hotel, kde jsme měli přespat jednu noc. A pak už metrem na Václavské náměstí. V metru jsme potkali herce Pavla Nového. Byl to NEPOCHYBNĚ on.
Takhle si jdete po Václaváku, s tím, že se jdete podívat k Lucerně, aby jste to pak nemusela dlouho hledat. Bylo asi půl páté. A když jsem viděla ten dav lidí (nebo spíš tu frontu)...... tak jsem tam už radši zůstala.
Kolem sedmé hodiny už začali pouštět do music baru. Podařilo se mi dostat celkem blízko k pódiu. Přes koncert jsem se pohybovala asi tak mezi 2. - 4. řadou. A ještě hodinu počkat, než začne předkapela.
To The Rats and Wolves začali celkem na čas, někdy kolem osmé hodiny, přesně jak v harmonogramu bylo psáno. A bylo to opravdu něco! Ano, před koncertem jsem si jejich album sice pustila a usoudila jsem, že to není špatné.... ale naživo to bylo ještě lepší! Opravdu mě překvapili, samozřejmě velmi mile!
Bylo mi řečeno, ať se vyfotím
s "chytrým pánem"... Tak jsme se
teda spolu vyfotili. :D
(Ne, nebojte. Zas tak vážný to s těma vlasama a potápěním nebude. :D)
Máte rádi vědu? No, ne že bych ji nějak zbožňovala, ale věda může být i zábava. No vážně! A pokud mi nevěříte, nejlepší způsob, jak si to ověřit - navštivte iQLANDII v Liberci.
Ve sklepní části se nacházela expozice s šutrama, růzýma kamínkama, můžete hrabat kostřičky dinosaurů, taky je tam nějaká ta jeskyně a tak podobně. Taky tam byla fajn 3D televize, kde jste mohli vidět kanony, pohoří, hory apod. ve 3D. Odsud jsme vystoupali po schodech z jádra Země až na povrch. :D
Prošli jsme hvězdnou bránou a mohli jsme tu zkoumat jak vznikají pohoří pomocí litosférických desek a... no, upřímně, v této expozici jsem nejvíc času strávila u takové "věcičky", kde jsem mohla potopit ceeelýý svět - první Sydney, taky Barcelonu nebo New York, taktéž i Eifellovku nebo pyramidy. Aneb Megi kazisvět. :D
Nepochybně stojí za zmínku expozice o člověku a smyslech. Můžete zjistit, jak dobře vidíte, jaký máte postřeh, rychlost reakce, jaké frekvence jste schopni slyšet, zda-li dokážete určit z jakého směru přichází zvuk a nebo vyzkoušet, jak hlasitý je Váš "ječák." Ten můj je hlasitý zhruba jako rockový koncert. :D Nebo se taky můžete něco dozvědět o funkcích orgánů a co všechno jsme schopni v lidském těle nahradit.
Od 5. až do 11. srpna jsem se s rodiči vydala na jakousi dovolenou do Liberce. Postupně tu budou vycházet články právě o této dovolené pod titulkem "Liberecký deník." (Jestli tedy setrvám až do samého konce.) A dnes Vám povím o prvním z těchto dní.
Jezero v dolomitových jeskyních
Nesnáším brzké vstávání! Byla jsem donucena vstávat někdy v 7... No prostě hrůza! Dlouhou cestu autem trávím (jak jinak) než se sluchátky na uších a pouštím si svoje oblíbené kapely. Přijíždíme do Bozkova, kde jdeme navštívit dolomitové jeskyně. Malé prostory, krápníky a hlavně (to nejlepší na závěr) krásné jezero. Překrásně modrá hladina, voda naprosto průzračná a celkem překvapivě hluboká.
Nakoupila jsem si "pár"
korálků
Po bohatém obědě, který v mém případě tvořil kuřecí plátek s mozzarelou a rajčetem, míříme do Pěnčína, kde je nějaký park, kde chovají kozy, vyrábí sýry a HLAVNĚ výroba a prodej skleněných korálků! Těch druhů co tam bylo! A co jsem toho nakoupila! Kulaté, podlouhlé a všemožné (i nemožné) tvary, Bílá, žlutá, oranžová, červená, růžová, fialová, modrá, zelená, hnědá i černá nebo taky červeno-zlatá, bílo-modrá, černo-bílá a další různorodé barevné kombinace. No, nakoupila jsem jich bohatě, teď ještě tvořit! :D
Duben se nesl ve znamení hudby. Nebo tedy spíše dubnová část projektu 12 fotošplouchnutí. Mám pro Vás připravených sedm černobílých snímků, jejichž motivy jsou hudbě velice blízké. Plus jeden snímek navíc. :) Černobílé jsou proto, že v té době jsem měla hlavu plnou jedné písně. Je to píseň od britské metalcorové skupiny Asking Alexandria, která nese název The Black. A i na některých dalších fotografiích mi byla inspirací skupina AA (=Asking Alexandria.)
Na první fotografii je jeden človíček, stvoření, které hraje na kytaru. (Nebo se spíš o to snaží. A je to focené na samospoušť...)
Ano, Megi se učí hrát na kytaru. Ale moc jí to nejde. :D
Na dalších fotografiích máme pak různé motivy vyjadřující hudbu.
Polovina prázdnin už téměř za námi a já si stále říkám, jak zbývající prázdninový čas budu trávit nějakým užitečným způsobem. Říkám si to už od samotného začátku prázdnin a nějak se mi to stále nedaří. Kytary jsem se ještě ani nedotkla, s tužkou v ruce jsem strávila sotva čtyři hodiny a že bych nějak převratně cvičila? To se říct taky nedá. Celé dny trávím u počítače nebo si pouštím muziku a přitom lítám po celým domě. No, snad to trochu vylepší fakt, že včera už jsem během těchto prázdnin začala číst čtvrtou knihu.
Ale i přes ten nevyužitý prázdninový čas se najdou chvíle, jejichž čas je využitý skvělým způsobem. S přáteli se člověk prostě nikdy nenudí.
Naše stanoviště - dva důmyslně propojené stany. :D
Píše se datum 19. července léta páně 2016 a mí potrhlý vesničtí přátelé se rozhodují, že půjdeme stanovat! Ostatně, každý rok alespoň jeden den letních prázdnin věnujeme právě stanování. 2 stany - 4 lidé. Stavba stanů probíhala ve 3. (Neboť ten 4. ještě nedorazil.) Tuhle část zvládáme, v rámci možností, už celkem hravě. Možná by bylo dobré zmínit naše stanoviště. Stanujeme zásadně v divočině - tedy na okraji hlubokého lesa daleko od lidské civilizace. (Dobře, zas tak daleko ne.) V té temné noci pokaždé slýcháváme kroky divoké zvěře. (Ano, to je pravda a vždy to je trochu děsivé - trochu víc děsivé.)
Věděli jste, jak je těžké být sám sobě modelem při fotografování? No, to máte jedno... Dostáváme se nyní k březnovému fotošplouchnutí na téma Téma týdne. Ptáte se, co má znamenat to "téma týdne?" Pokud jste někdy měli/máte blog na blog.cz, tak to jistě víte. Já jsem tam taky nějaký ten rok strávila, než jsem přišla sem.
Každý týden se anketou odhlasuje jeden z pěti typů na téma týdne. Výherní téma se stane tématem týdne a na toto téma se celý týden mohou psát články, které se pak zobrazují na hlavní stránce blog.cz. Chápem?
No a to takhle jednou bylo téma týdne Slepota. A Megi dostala nápad! Tak se šlo fotit na téma slepota... Tady to teda máte:
Únorové fotošplouchnutí bylo na téma Duhová fotografie.
Můžete si povšimnout dvou typů fotografií. Jeden "typ" tvoří fotografie s nádherným motýlem, který se jmenuje Urania Ripheus. Jedná se o nejbarevnějšího motýla na světě, který pochází z Madagaskaru.
Dnes bych Vám ráda představila první část projektu 12 fotošplouchnutí a to fotografie za leden na téma Zimní fotografie. Přikládám i "stručnou historii" ke vzniku fotografií.
První příležitost na focení se mi naskytla 16. ledna. Se
sněhem to nebylo sice nic převratného, ale co kdyby se mi už jin příležitost
letos nenaskytla? Prošla jsem lesy i pole a pořídila nějaké fotky.
Jeden z mnoha mých dalších koníčků kromě knihomolství, je fotografování. Nejsem nějakej extra profík, což se, doufám, alespoň o něco zlepší ve druhém ročníku mé střední školy, kdy budu mít jako povinně volitelný předmět právě fotografii. (Ale pokud chcete něco ohledně teoretické části, ptejte se - prvák jsme při fotce, kdy byla ještě povinná, měli plnou písemek ve kterých se otázky neustále opakovali, dokud jsme to neuměli tak perfektně, že bych Vám to dost možná byla schopná říct i ve spánku - hlavně co se týče barviček, to Vám přeříkám nazpaměť - RGB, CMYK, HLS, CIE XYZ, CIE Lab, škála šedé, indexované barvy, přímá barva - rozumíte mi, ne? No dobře... vraťme se k tématu.)
No a nebyla bych to já kdybych svůj koníček nepředvedla v nějakém nesplnitelném projektu. (Nesplnitelném pro mě, díky mé lenosti a nenápaditosti...) Takže v roce 2016 jsem si na sebe připravila kromě knižní výzvy i projekt 12 fotošplouchnutí (tedy původně to byl projekt konaný 2015, jenže nějak jsem to po prvním tématu ehm... řekněme... no prostě jeho dokončení se nezdařilo. A když se nezdařilo, jaký by byl lepší nápad, než nechat to na 2016, že? Celá já...)
No a když jste se prokousali mým nezáživným úvodem, kde jsem to musela všechno patřičně okecat, dovolte mi představit projekt 12 fotošplouchnutí.
Původcem tohoto projektu je Mike, kterému bych tímto ráda poděkovala, že tento projekt vytvořil a já se do něj vrhla, takže máme zase o starost víc. :)
Je to projekt tvořený na 12 měsíců přesně, tedy jeden rok a každý měsíc by snad měl vyjít na blogu článek s fotografiemi na jedno z témat a postupně tak splnit všechny témata, kterých je.... Ano! Správně! Je jich 12! Jak nečekané, že?
A jaká témata to tedy jsou? Čtěte dál...
Už jsem se tu zmiňovala, že jsem knihomol? Ne? Tak teď už to víte.
Když jste knihomolem, znamená to pro Vás mnoho věcí. A jedna z nich je se jako další ovečka účastnit všech dostupných i nedostupných knižních výzev, které momentálně probíhají. No a jako knihomol jsem se stala ovečkou a též se účastním Knižní výzvy 2016. (Ostatně jako každý rok, že?...)
Ovšem dosud jsem neodhalila tajemství, jak přečíst 150 knih za rok, takže se obávám, že na letošní rok si nastavíme limit pouze 30 knih. (A to si říkám knihomol.) A pro Vaší zajímavost, letos dosahuje výzva i 240 přečtených knih. Jak to ty lidi dělaj? Mě se neptejte... jak říkám, toto tajemství také stále neznám a dost mě to mrzí. Takže si zůstanu u svých ubohých 30 knih. :D (No vážně, na to, že se považuji za knihomola, nic moc. :D)
Ale teď už se přestanu vykecávat a jdeme na plnění! (Hurá, sláva, už je ta adminka konečně zticha :D!)
Už jsem slíbila, že budu zticha, vím. Ale ještě je tu pár věcí, které si odpustit nemůžu. Tuto miloučkou výzvu, díky níž každoročně ztrácím sebevědomí, neboť můj seznam přečtených knih za rok není nijak zvlášť obsáhlý, vymyslela Ells. Pokud kliknete na její ctěné jméno, ocitnete se na jejích stránkách, přímo na článku právě o této výzvě.
1. Nástroje smrti: Město nebeského ohně - Cassandra Clare
2. Dědictví rodu Trnhoffů - Gareth P. Jones
3. Harry Potter a vězeň z Azkabanu- J. K. Rowling
4. Harry Potter a Ohnivý pohár - J. K. Rowling
5. Harry Potter a Fénixův řád - J. K. Rowling
6. Harry Potter a Princ dvojí krve - J. K. Rowling
Jistě znáte ten pocit, když Vás něco skutečně baví. Každého baví trochu něco jiného - sport, hudba, jídlo... a mnoho dalších skvělých věcí. Mohlo by se zdát poněkud zvláštní právě teď psát o tom, co koho baví. Má to však svůj smysl. Mě totiž baví (mimo jiné) psaní... Ano, psaní. Možná někdo úplně přesně neví co si pod pojmem "psaní" představit. Jednoduše řečeno - psaní povídek, příběhů, deníčků... prostě psaní. Už chápete, co tím myslím?
Ale abych se konečně dostala k věci... psaní je právě to, co mě přivedlo k vedení vlastního blogu. Bohužel, určitě to také znáte, nemáte na to čas, náladu a ani nápady. A pak Váš blog zanedbáváte a neustále zkoušíte se k němu vracet, ale nejde to tak dobře, jak byste si představovali. Ano, tento blog je právě založený a já už píši o tom, jak to na konci všechno dopadá. Není to trochu zvláštní?
Vlastně ani ne... Právě tento smutný konec mě přivedl k tomuto úplně novému blogu. Jak říkám - nebyl čas (blbost - to říká každý, když potřebuje výmluvu), nálada a ani nápady. (Nooo... přiznávám, největší roli hrála nálada... a trochu i ty nápady.) Každopádně v rámci tvoření "mého lepšího já" jsem se rozhodla k blogu vrátit. (Neptejte se, jak psaním blogu rozvíjím své "lepší já"... sama to nevím.) A jelikož vracet se k blogu starému je pro mě jakýsi problém... tak jsem se ocitla zde!
Důležitou otázkou je, co budu psát, proč to budu psát, jak to budu psát, kdy to budu psát, kde to budu psát... a spousta dalších otázek ohledně mého psaní.
Takže... psát budu zkrátka o tom, co mě baví. Pro Vaši představu - očekávám od sebe fotočláky (kdyby se náhodou takový článek objevil a byl k němu přiložen text o délce příspěvku na twitter, tak mě prosím profackujte... tohle dělat nechci, bohužel, mám k tomu sklony), mou tvorbu v podobě (především) kreseb (platí s délkou textu stejné pravidlo jako u fotočlánků), povídky, deníček, články týkající se knih, někdy třeba něco ze světa hudby (kde by se jednalo s největší pravděpodobností o rock a metal) a někdy.. možná.. občas něco o mých oblíbených filmech, seriálech nebo třeba něco ze světa přírody (hlavně zvířátka.)
Také by bylo dobré zmínit, proč má blog adresu takovou, jakou má. A to jest i-wont-give-in... Možná Vám to tématicky sedět k blogu nemusí, ale jelikož blog má tolik témat... že vlastně ani není zaměřený na něco specifického a budu psát zrovna o tom, co se mi bude hodit, tak to nemá vyjadřovat tématickou hodnotu blogu, dá li se to tak nazvat.
Jedná se totiž o inspiraci v jedné písni, která mě přivedla k věci, kterou je jednou z mých nejoblíbenějších... To jest poslouchání metalu. Ano, jsem opravdu zvláštní člověk, na všechny působím tak mírumilovně, přičemž poslouchám metal. A zároveň čtu, miluju muzikály a přírodu a... jo, jsem zkrátka zvláštní člověk. Ale to zase odbíhám od tématu. Co jsem chtěla říct, blog (chci říci název blogu, či adresa, blog samotný nikoliv) má inspiraci v písni I won't give in od Asking Alexandria, což je píseň, jež mě přivedla k mému milovanému metalu. ♥♥ Tuto moji milovanou píseň Vám sem přikládám, ale nemusíte se bát, ačkoliv mě k metalu přivedla, není tohle jedna z těch tvrdých písní a někomu to metalové nemusí ani připadat. Takže s chutí do toho!
Nevím, jak dlouho tento blog vydrží. Nevím, jestli budu přidávat články tak svědomitě, jak si jen přeji. Já v to doufám.. A také tajně doufám ve Vaši podporu. :)
Knihomolka milující nejen knihy, ale také vycházky do přírody, zvířata (vlky má nejraději) a hudbu, především metal (rock a punk ale také neurazí). I přes poslouchání tvrdší hudby je členkou pěveckého sboru. Stejně tak miluje i kreslení, kterému se věnuje už od mala a proto se rozhodla studovat počítačovou grafiku, kde si zamilovala fotografování. Ráda by uměla hrát na kytaru a bicí. Není tedy divu, že se na kytaru učí hrát, ačkoliv je v úplných začátcích. Velice ji baví dozvídat se nové věci z oboru psychologie a ráda by jí více porozuměla. Chce svůj život prožít jak nejlépe to jen půjde a je ochotna jít si za svými sny, ač se někdy nemusí úspěch dostavit. A co ráda čte? Dystopie, fantasy, ovšem někdy se může objevit i nějaká romantika či detektivka.
