Má cesta za kresbou - I. část

Jednou z mých nejmilejších činností je kreslení. Kreslit jsem začala už ve školce, kdy jsem věčně seděla u stolečku a v ruce držela pastelku. Doteď si na to moc dobře pamatuji. Zřejmě jsem i měla nějaký ten kreslící talent. Moje rodina se shodla na tom, že zcela určitě jsem ho podědila po tatínkovi.

Moje maminka si mého vztahu ke kresbě (nebo spíše celkově k umění) nepochybně všimla, jinak si nedovedu vysvětlit to, že jako předškolačku mě přihlásila do ZUŠky. Chodila jsem na balet, hudební nauku a kreslení. Ještě teď si vzpomínám, jak jsem s ostatními dětmi ve školce nechodila spát, ale čekala na babičku, aby mě odvezla do ZUŠky. Seděla jsem tam vždy u stolečku a čekala...... samozřejmě s pastelkou v ruce.

Po roce stráveném těmito třemi aktivitami, když jsem nastupovala do první třídy, bylo mou povinností rozhodnout si, v čem budu v ZUŠce nadále pokračovat. Jak to dopadlo? Myslím, že uhádnete sami. Samozřejmě kreslení. A tak po dobu devíti let, jednou týdně, jsem navštěvovala Základní uměleckou školu, kde jsem se měla naučit kreslit. Kreslení se stalo mým velkým koníčkem a koncem 9. třídy na základní škole jsem se stala úspěšným absolventem Základní umělecké školy v oboru kresby. (Mimo jiné jsme i malovali - velmi málo a modelovali z keramiky - to jsem po většinu času nesnášela.)
Už někdy v 7. třídě mi bylo jasné, na jakou chci jít střední školu - někam, kde se kreslí. Už od začátku byla mým favoritem Střední škola uměleckoprůmyslová Ústí nad Orlicí. To bylo nejprve, že půjdu na design oděvů, pak že to bude interiérový design, chvíli jsem uvažovala i nad fotografií, ale to všechno nakonec převálcoval grafický design, který se dostal na první příčku žebříčku "Který obor budu studovat." To jsem ale ještě netušila, co mě čeká.
Ne, nemám teď na mysli, co mě čeká ve škole. Než jsem vůbec stačila podat přihlášku, začala jsem mít jisté pochybnosti. "Co když mě to nebude bavit?" "Co když vlastně kreslení není to, čemu se chci věnovat?" "Co když se chci věnovat něčemu jinému." "A co když mě vlastně ta škola ani nebude bavit?"... Těchto ponurých myšlenek jsem měla plnou hlavu. Možná to bylo částečně i přístupem kantorů na oné škole v Ústí, který jsem si v praxi vyzkoušela na kurzech pro přípravu na talentové zkoušky. Jejich přístup se mi zrovna nezamlouval, byla jsem zvyklá na něco jiného. Mým rodičům nezbývalo nic jiného, než mě vzít na výstavu škol.

Nezbývalo moc času na podání přihlášek na umělecké školy. Ale já stále nebyla rozhodnutá. Na výstavě škol jsem obešla všechno možné. Nejen školy, kde se zabývají grafickým designem, ale i školy, kde se staraly o zvířátka, koníky i kytičky nebo kde kytičky dokonce vázaly do kyticí a... nespočet dalších oborů, na které si už ani nevzpomínám. Musím říct, že výstava škol mi vážně otevřela oči a zavrhla jsem všechny ty nesmyslné návrhy a opět skončila u grafického designu. Ovšem, to už nebylo tak lehké jako předtím, kdy byl pouze jeden jediný favorit. Nyní byly ve hře rovnou tři školy.

Myslím, že dneska jsem Vám toho řekla až až. :P Jestli vás opravdu tak zajímá, jak to celé se mnou dopadlo, budete si muset počkat, než sepíši pokračování. Což bude snad už brzy. :)

Megi

Další část>>>